Červen 2008

Jayk3M - Pavučina

22. června 2008 v 13:19 | Evík |  $ Videa $

Milan Baroš

17. června 2008 v 15:07 | Evík |  $ Fotbal $
Milan BarošMilan BarošMilan BarošMilan BarošMilan BarošMilan BarošMilan Baroš

Cesc Fabragas

14. června 2008 v 15:02 | Evík |  $ Fotbal $

Martin Fenin

14. června 2008 v 14:43 | Evík |  $ Fotbal $

V zajetí malomocných

3. června 2008 v 16:58 | Evík |  $ Hororové příběhy $
Tento příběh je sic vymyšlený,ale budeme to teď brát jako dávnou pověst,ano? Stal se asi před 100 lety v době velkých sukní které nosily bohaté dámy a také černých klobouků které se nosily na hlavách vznešených pánů. Přemístíme se ale úplně jinam. Pryč z bohatého náměstí se třemi cukrárnami a kavárnami. Přemístíme se na nádraží v Bostonu kde právě sadili zbrusu nový,nákladní vlak na koleje. Dalo to v té době strašně moc práce...Poměrně blízko kolejí můžeme zahlédnout postavu. postavu chlapce,malého a zrzavého. Já alespoň vím že se jmenuje Charlie a pochází z chudší části města. Jeho rodiče zemřeli při požáru jejich vlastního domu a Charlie utekl. Od té doby je z něj vyhnanec a sirotek. Charlieho fascinují vlaky. Zbožnuje zvuk rozjíždějícího se vlaku po kolejích a miluje pištivý zvuk při brždění. Zná o vlacích mnoho. Když byl malý,ještě jeho otec mu vyprávěl vše co o vlacích ví. Jeho otec byl strojvůdce....Charlie tedy stál a okouzleně koukal na lesklý trup vlaku. Nemohl si dovolit ani jednu jízdu. Tak jen pořád stál a přemýšlel. Náhle mu probleskl hlavou nápad!!!Nápad,který ho raději neměl nikdy napadnout. Když vlak stál již pevně na kolejích,chytil se Charlie okraje jednoho vagonu a přehoupl se. Překvapila ho hloubka vagonu. Pustil se a spadnul do jedové vody. Jistě,byl to nákladní vagón převážející vodu. Charlie se potopil,ale rychle vyplaval zas na hladinu. Vlak se k Charlieho radosti začal pomalu rozjíždět. Než si ale uvědomil že se nepodíval kam to vůbec jede,už vlak pádil kdesi na západ. Charlie se chytil okraje vagonu a vyhlídl na nápis. A......F...co to je?aha....R....I......C...A. ...Afrika?!!!!Charliemu se zastavilo srdce. Jede kamsi do Afriky,sám,neznámým vlakem, a s neznámými lidmi. Co ještě může být horšího? Poprvé od jeho nápadu ho zalitoval. A to ještě ani zdaleka netušil co se přihodí...Svalil se zpátky do vody a čekal. Čekal hrozně dlouho. Zdálo se mu snad neskutečné jak dlouho jede. Asi po třech dnech jízdy bez zastávky dostal Charlie napád! Vyzdvihl se na okraj vagonu a sedl si. Cítil se jako by létal!!Po chvíli se Charliemu začalo zdát že jedou nějak rychle. A pak to uviděl!!!!!!!!!!!!!!!DÍRA!Veliká černá a hluboká díra v kolejích. Byla tak blízko že Charlie nestačil ani zařvat POMOC!Vlak náhle padal. Do děsivé díry plné černoty. Charlie si ani nevzpomínal na co tenkrát myslel. Vypadl z vlaku a věděl že to budou asi jeho poslední vteřiny života. o to více byl překvapen když dopadl na měkký polštář. Veliký a tak měkký...Vedle něj dopadli také strojvůdčí,řidič a ostatní lidé z vlaku. Charlie se zděšeně podíval nahoru a tam? NIC!!!Vlak se vytratil! Charlie i ostatní měli konečně čas se podívat pořádně kam to dopadli. Byla to jakási jeskyně. Jediným zdrojem světla byla díra v zemi kudy spadli. A ta se právě teď zavírala.Nastala děsivá tma. něco nebo někdo dýchlo Charliemu na krk. Polekal se tak,že vyjekl na celou jeskyni. ozvěna nezklamala a byl z toho jeden velký rámus. Charlie uviděl v rohu svíčku. A v druhém rohu také. A v ostatních taky. Světýlka se přibližovaly a rozmnožovaly. Nakonec bylo světýlek tolik,že se dalo rozpoznat co nebo kdo svíčky drží. Stvoření oblížili pět krčících se vyděšených postav. Vše co se dělo dále bylo tak rychlé,ale tak děsivé přitom. Postavy odhalily své černé pláště a zajatci vyděšeně zařvali. To,co uviděli bylo tak strašné a tak hrůzostrašné že všichni jeden po druhém klasli k zemi. V plášti byli polomrtví malomocní ze kterých kapala rudá krev. Jejich oči se dívali chladně,byli bez zorniček,bylo z nich vidět pouze bělmo. Malomocní zvraceli podivnou tekutinu a stále se přibližovali. Všech pět postav už dávno leželo na zemi hrůzou. Dále nikdo neví co se dělo,ale vše co se ví je že dva lidé z těch pěti tu hrůzu nepřežili a zbývající tři,mezi nimi byl i Charlie, se probudili kdesi v lese u vlaku,který byl natřen na černo a na něm krví napsáno: TO BYLO JEN VAROVÁNÍ. Nikdo z lidí netuší co měli malomocní v plánu a nikdo se to ani nesnažil zjistit.

Záhadná kostka

3. června 2008 v 16:55 | Evík |  $ Hororové příběhy $
Byla jedna dívka která se jmenovala Katka. Měla dvě najlepší kamarádky, které se jmenovaly Markéta a Julie. Rodiče řekli Katce že pojedou někam na oslavu tak si Katka tajně domů pozvala Markétu a Julii, své 2 najlepší kamarádky. Už uplynulo pár hodin a holky se pořád nudily. Katka si jen tak z nudy vzala kostku a házela si s ní. Katka s kostkou hodila a až se zastavila jí chtěla Katka opět vzít do ruky, jenomže než jí stačila vzít kostka se pohla ze 2 na 1. Katka se udivila a zavolala k sobě ostatní holky. Holky to začaly zkoumat jenže v tom uviděla průhlednou uškrcenou postavu. Katka se zděsila, protože ta postava byla Julie. Promnula si oči, ale postava tam už nebyla. Pvěděla to holkám, ale ty řekly že se jí to jenom zdálo. Katka pokračovala v házení s kostkou. Opět se zastavila (ta kostka) a než jí Katka stihla vzít kostka se pohla z 5 na 2. V tom všechny 3 holky uslyšely příšerný zvuk jako když někdo střílí a někdo křičí. Najednou holky uviděly tělo mrtvé tělo. Tělo které mělo vyrvané oči z důlku, vytrhnutý jazyk a rozervanou hruď. Holky se začaly opravdu bát. Katka kostku nechala být a dělala něco jiného. Za hodinu se začaly tak bavit, že na to co se stalo ůplně zapoměly. Najednou si Julie nevšimla stolku na kterém ležela ta kostka a drcla do něj, kostka spadla a překulila se na 3. Holky si toho nevšimly a hrály si dál. Když v tom Markéta začala mluvit divným hlasem. Jako kdyby byla někdo jiný a ten hlas říkal: DNES O PŮLNOCI ZEMŘETE!!!!!!!!! Markéta upadla do bezvědomí, ale za pár minut se zase probrala a byla v pořádku. Potom si Julie a Katka všimly že je kostka opět na zemi. Katka si uvědomila, že to všechno asi způsobila ta kostka. Proto neztrácela čas a tu kostku hodila z okna. Nyní si holky opět začaly hrát. Kostka se ovšem někde daleko po odvození převrátila na 4. V tu chvíli začala strašná vichřice a holkám v pokoji praskly okna a hned vichřice přestala. Foukalo už jen trochu a protože byla kostka lehká opět se převrátila na 5. Holky si pořád hrály, ale najednou v pokoji začalo všecho létat a uslyšely zlověstný smích. Holky se hrozitánsky bály a proto utekly z Katčiného domu chtěly jít k Markétě domů. Tak běžely a běžely. Holky už byly skoro tam. Na cestě byla ta kostka, ale holky si jí nevšimly. Běžely dál. Julie Kopla do kostky, ale nevšimla si toho proto běžela dál. Kostka se tedy převrátila na 6. Ještě než byly holky u domu začali kolem holek polétávat duchové. Padly do bezvědomí. Když se potom probudily byly v nemocnici a jejich rodiče jim řekli, že byly 2 měsíce v bezvědomí. Markéta, Julie a Katka o tom vyprávěly svým rodičům, ale oni jim nevěřili. Holky už tohle nikdy nechtěly zažít.

Zlé tušení

3. června 2008 v 16:53 | Evík |  $ Hororové příběhy $
Bydlím v paneláku. Jednoho dne naši odjeli i s bráchou pryč a tak jsme se s kámoškou dohodly, že u nás přespí. Dívaly jsme se střídavě na různé horory. Kamarádka se hrozně bála. Najednou nám někdo začal bušit na dveře, křičet a škrábat. Hrozně jsme se báli. Napadlo mě, že zavoláme policii nebo naše. Když jsem zvedla telefon, že budu volat, vypadl proud. Bály jsme se ještě víc! To bušení pokračovalo ještě 10 minut, ale nám to připadalo, jako by to byby celé hodiny! Ráno jsme zjistili, že se v noci stala vražda a ten, kdo bušil na naše dveře, se pouze snažil ukrýt a uprchnout před svým vrahem! Obětí byl velmi příjemný pán ze 4.patra! Od té doby se bojím být doma sama. Bojím se, že by se to mohlo opakovat!

Za vším hledej kluka

3. června 2008 v 16:18 | Evík |  $ Love story $
"Ukončete, prosím, výstup a nástup, dveře se zavírají." Ozval se z reproduktorů příjemný hlas. Rozhlédla jsem se. Do dalších dveří nastupoval muž. Už jsem ho někde viděla, ale kde. Sakra, revizor! Začala jsem se protloukávat ke dveřím tramvaje. Bouchla jsem do dveří, ale neotevřeli se. Revizor se ke mně pomalu blížil. Naštěstí zdržovalo to, že musel prohlížet jízdenky. Začala jsem zběsile mačkat tlačítko. Dveře se rozhodly, že mne tedy nakonec poslouchat budou a já vypadla po hlavě ven. Jak jsem padala, zdálo se mi, že jsem do někoho narazila. "Au!" ozvalo se pode mnou. Vždyť jsem si to myslela. Mám já to ale smůlu. "Promiňte," sykla jsem omluvu a konečně zahlédla tvář své oběti. Byl to on, ten kluk ze včerejška. Viděla jsem ho v knihovně v oddělení scifi.Hned, jak jsem ho uviděla, utkvěla mi jeho obličej v hlavě. Hezčího kluka jsem ještě neviděla. Ale teď se moc přitažlivě netvářil. Oprášil si kalhoty, vrhla na mě nevrlý pohled a odcházel. "Počkej, počkej přece!" snažila jsem se ho zastavit. "Není ti nic?" "Nech mě na pokoji, krávo!" odsekl a tím mi zkazil náladu nejmíň na celý den. Můžu snad já za to, že i když je ke mně tak odmítavý, jsem do něho zamilovaná až po uši? Naposledy jsem se na něj podívala. No kulhá tedy pořádně. Ale stejně na mě nemusel být takový. Naštvaně jsem se otočila a pěšky kráčela domů.
Ještě nestačím ani strčit klíč do zámku a už slyším, jak se ti dva hádají. Máma mi pořád vyčítá, že jsem celé dny z domu, ale to mám neustále poslouchat, jak na sebe ječí? Jednou kvůli účtu za telefon, jindy nenávist k tomu druhému, ale nejčastěji jsem to já. Nadechnu se, rozrazím dveře a vkročím do bytu. Všude nepořádek, neuklizeno, ale mí drazí rodiče se hádají, na jaký televizní program se budou dívat za dva týdny. "Ahoj." Zařvu do kuchyně. Mám hlad, ale k tomu abych se tam přiblížila, mě nikdo nedonutí. Radši zapadnu do svého pokoje. Natáhnu se na starou válendu a na hifi věži z vlastních úspor si pustím Rammstein. "Kdes byla?" vejde ke mně matka a pohledem mě donutí ztlumit rádio. "Jak to, že se mě před svým otcem nikdy nezastaneš? A máš nejvyšší čas jít do práce!" To jsem si mohla myslet. Žádné, na stole máš večeři, nepůjdeme do kina, ale přijdeš pozdě do práce. To, že jsem v zájmu rodinného rozpočtu (do kterého přispívám jen já) nemohla jít na střední a teď pracuji jako barmanka, to bych přežila. Ta práce mě baví, ale…Všude je ale. V kuchyni se zase začnou hádat, tak se lehce namaluji, hodím na sebe čisté džíny a radši se co nejrychleji vypařím.
Jednu tequilu, prosím," objednal si kluk s fialovými vlasy. Zrovna se mu povedl skvělý trik s pivním táckem. Sedává na tom místě každý den a stále se zlepšuje. "Jasně, hned to bude." Usmála jsem se a natáhla se do horní poličky pro láhev. Nesnášela jsem to nařízení-na každého se neustále usmívat. Zrovna teď jsem na usměv vážně neměla náladu. Ale pořád lepší, než dostat vyhazov a do smrti poslouchat matčiny výčitky. I když, tomu druhému se nevyhnu tak ani tak. Zase jsem si vzpomněla na ten incident z odpoledne. No, super mám to rekord, už jsem na něj nemyslela půl hodiny. Vrátila jsem se do reálného světa a šla míchat další drinky. "Adriano, dones čtyři mojita na šestku," křikla moje nadřízená. Je to asi tak pětadvacetiletá odbarvená blondýna. Někdy dokáže být i pěkně přísná. Přesto jsme se za dobu co tu pracuji pěkně sblížily. "Dobře, Hani, jenom je namíchám," "Ne, už je máš na tácu, stačí je odnést," "Tak jo," popadla jsem černý tác z baru a spěchala k šestce. Celou cestu jsem se prodírala mezi tanečníky. U stolu seděli tři kluci a jedna holka. Ti kluci, panebože. Vždyť je to on! Snažila jsem se udržet klid, ale moc mi to nešlo. "Ahoj," štěkla jsem to jediné na co jsem se zmohla. "Zase ty?" zvedl otráveně oči v sloup. Co jsem mu udělala? Dobře, něco by se možná našlo, ale to přeci není důvod, aby na mě byl takový. "Petře ty tu holku znáš?" zeptal se jeden z jeho kamarádů. Tak už to vím, jmenuje se Petr! "Pořád je mi v patách. Byl bych radši, kdybych jí neznal." Jak jsem se na něj uraženě podívala, nevšimla jsem si feťáka, který do mě omylem vrazil. Neudržela jsem balanc a mojito skončilo na oblečení těch čtyř. "To si děláš srandu!" jako na potvoru to zase nejvíc schytal on. To je fakt moje prokletí. Vždycky, když ho potkám, zpanikařím a něco se stane. Vždycky z toho mám trapas já. "Sorry, pomůžu ti,"nabídla jsem se a už se natahovala pro ubrousek na tácu. "Ani na mě nesahej! Jinak zase něco zpackáš!" křikl, a tak jsem radši vzala tác a spěchala k baru. Bezva, tak už si to uvědomuje i on. "Ahoj, kotě, nechceš šleha?" přitočil se ke mně chlapík, který všechno zavinil. "Vypadni!" zařvala jsem a hned se stala středem pozornosti. "To tě odreaguje. Budeš se cítit jak v ráji!" nadal se odbýt. Nevšímal si, že mám blbou náladu. "Odpal a nech mě na pokoji," zahlédla jsem jak se odpotácel k nějakým klukůk, který drogu nadšeně přijali. "Adriano," zavrčela na mě vzteky rudá vrchní. "Jak si to představuješ? Co ti polití ze šestky?" "Chtěla jsem jim pomoct, ale odmítli," vymlouvala jsem se, ale pravdivě. "Ještě, aby přijali! Byli opravdu naštvaní. Je mi líto, ale máš padáka!" "Ale, Hanko! Za to může ten feťák, co do mě vrazil!" snažila jsem se jí to rozmluvit. "Tak to máš asi špatný den. Na hodinu máš vyhazov!" křikla za mnou rozhodně. Za jeden den se mi zhroutil svět a to jen kvůli němu! Nesnáším ho! Ne, co si to nalhávám, jeho nejde nesnášet. Zahlédla jsem v rohu baru toho feťáka. Rychle jsem si sbalila do batohu svoje věci, převzala poslední výplatu a zamířila k té trosce. I když ho právě teď nenávidím, s něčím by mi mohl pomoct. "Hele za kolik mi dáš nějakou tu oblbovačku?" zeptala jsem se s třaslavým hlasem. Byla jsem zoufalá a hlavně jsem chtěla zapomenout na Petra. Můj prodejce se usmál. "Tak přece jen sis to rozmyslela, co, kotě?" sáhl do kapsy a pečlivě ji prohrabával. Vytáhl malý pytlíček. "Tak tohle je na šňupání. Počítám, že jsi nováček. Je to perníček. Pomůže ti, uvidíš. Za stovku je tvůj." S útrpným výrazem jsem bankovku vytáhla. "Na jak dlouho mě to zbaví problémů?" zajímalo mě. Nebudu si přece kupovat nějaký šunt. "Celou noc budeš v suchu." Usmál se a podal mi pytlík s bílím práškem. Potom se nenápadně ztratil v davu. Zalezla jsem na záchodky. Otevřela jsem pytlík a všechen perník jsem vyšňupala. Cítila jsem se skvěle. Co skvěle, výborně! Celý svět byl rázem barevný. Rozhodla jsem se, že dnes nepůjdu domů. Raději se natáhnu někde v parku. Všechno mi připadalo strašně srandovní. Máma by tohle všechno zkazila a to já nehodlám dovolit! Našla jsem místo v parčíku za nádražím. Bylo to pod stromem, takže na mě nemůže v žádném případě pršet.
Probudila jsem se do pochmurného rána.Tedy, rána pro mě. Hodiny na věži odbíjely druhou odpolední. Je mi hrozně zle. Točí se mi hlava a nemůžu stát pevně na nohou. Tak to teda nevím jestli za to ten včerejšek stál. Bylo to dobré, ale tohle… Vstala jsem, ač mi to moc nešlo, a kývavým krokem se vydala domů. Několikrát jsem se musela přidržet domů, okolo kterých jsem procházela. Všichni se na mě pohoršeně dívali, ale co jsem měla dělat, nějak se dostat domů musím.

Záhádný stařík

3. června 2008 v 10:47 | Evík |  $ Hororové příběhy $
Tenkrát mi bylo 9 let. Byli jsme na návštěvě u příbuzných v Německu. Sluníčko krásně svítilo, senza příležitost někam vyrazit. Tak jsme se sestřenkou popadly kola a jely. Prostě někam, kde je hezky. Dojely jsme do lesa, u kterého byl na kraji starý park. První pohled byl strašidelný a mrazivý, ale co, vlezly jsme tam. Já jsem omylem zabouchla starobylá vrátka, které se málem rozbily. Prohlížely jsme si to tajemné místečko. Po chvilce něco šustlo. Myslely jsme, že je to nějaké zvíře, ale ne! Za chvíli z keře vylítnul podivný stařík a něco na nás zakřičel, ale my jsme mu nerozuměly a stály jsme jak opařené na tom samém místě. Samo, že jsem začali křičet a potom zdrhat, ale nemohly jsme otevřít tu zatracenou branku. Koukala jsem na toho muže, zatím co sestřenka se mermomocí snažila přesvědčit tu branku, aby povolila. Ten stařík byl malý a ušmudlaný. V roce něco držel. Pytel! Byl ode mne tak půl metru a já myslela, že mě do toho pytle strčí. Záhadně branka povolila a my jsme o 106 jely z toho lesa ven. Něco za námi křičel, ale nerozuměly jme mu. Nikdy bych se tam už nevrátila! Potom jsme zjistili, že v tom lese byla nalezena v pytli mrtvá holčička! :-(